Cheb – Františkovy Lázně – Třebeň – Skalná (spaní na hradě Vildštejn)
- najeto: 21 km
- nejnižší a nejvyšší bod: 433–483 m n. m.
- stoupání: 151 m
- klesání: 157 m
Po roce opět na hlavním nádraží. Ale tentokrát nás čeká celých sedm dní a po delší době jedeme na druhou stranu republiky, abychom dokončili přejezd Krušných hor – od Chebu po Klínovec, pak kousek kolem Ohře a přes Křivoklátsko směrem na Prahu. Plány se nakonec změnily, naštěstí jen vzhledem k trase a nikoliv délky výjezdu.
Ale popořadě. Vzhledem k odjezdu vlaku po čtvrté hodině ráno si dala skupinka z Jihu sraz ve 3:00, aby se stihla dopravit kolmo na ostravské hlavní nádraží. S malým zpožděním dorazil Ramon a po výběru z bankomatu jsme vyrazili potemnělou a tichou Ostravou do centra. Tento pocit jsme vzhledem k trasám, které jsme absolvovali v posledních letech, nějakou dobu nezažili.
Jako poslední dojíždí Bobo, Tom ještě spekuluje o nákupu zásob do vlaku, ale to bude natěsno, protože má na to pouze 10 minut včetně cesty na peron. Tomík jde sice v předstihu, ale cestou ztrácí rukavici a vrací se pro ni. Ale už jsme všichni na místě a čekáme na vlak, který přijíždí na čas. Zpraží nás ale průvodčí, že další kola už nebere, že je plný. Naštěstí se ale dobereme toho, že jde o jiný vlak, který má zpoždění. Druhý problém ale nastává ihned poté. Ramon si všimne, že na vedlejším peronu je hlášen příjezd našeho vlaku – oznámení v aplikaci o změně vzhledem k denní době a tichému režimu neslyšíme. Rychle balíme věci a přes služební přechod přebíháme před dojíždějícím vlakem. Naštěstí jsme předtím stihli tradiční nádražní odjezdové foto.
Cesta do Chebu je dlouhá, tak je nutné rozložit síly. Na to nereflektuje Tomík a už v Jistebníku otevírá Cytrynówku. Na druhou stranu je třeba zchladit nebo otupit nervy, které máme po nádražním intermezzu a trochu z nakládání kol do vlaku (místo v uličce, spolucestující, zaplnění všech šesti držáků…). Proto přidá Dušík svou sestru buchtu, Tom vytáhne piva donesená z nádražního kiosku těsně před odjezdem, Tomík otevírá druhou Cytrynówku, objednáme i rum a další pivo a Praha je tu.
Máme asi hodinu času na další spoj, tak nakládáme kola a vrháme se do víru velkoměsta. První zastávka Václavské náměstí. Nezbytná fotka u sv. Václava vyfocená několikrát přešitou paní s pysky jak dva pytle na obilí a bohatou historií na sociálních sítích. Pokračujeme dále směrem ke Karlovu mostu, kde si uděláme pár skupinových fotek a jednu z toho publikovatelnou. Vracíme se směrem přes Staroměstské náměstí, kde se necháme zvěčnit Japonkou českého původu. Jak si jinak vysvětlit její češtinu. Nebádáme dále, protože nám jede co? Protože nám za 10 minut jede vlak, vole!
Cesta do Chebu ubíhá o poznání klidněji, protože víceméně na střídačku pospáváme. Cheb nás přivítá ne moc vlídným počasím. Trochu zima, trochu déšť, ale ten alespoň ustane. Míříme na náměstí s krásnými středověkými domy včetně známého Špalíčku s úzkou uličkou zvanou Kramářská. Ptáme se místních po dobré hospodě. Poradí nám paní zrovna do jedné mířící. No, nezbavíme se jí hodně dlouho. Nedostaneme se ke slovu, zážitky a rady z ní padají nepřetržitě. Asi i Pepino by s ní měl těžkou hlavu. Ale hospodu poradila dobře a i cestu z města ukázala. Odměnou je jí foto s námi a zápis do naší historie.
Z Chebu vyjíždíme podél hradeb a řeky Ohře na Františkovy Lázně. Až na Ramona je zatím nikdo z kluků nenavštívil. Podivujeme se na jejich krásou a klidem naprosto rozdílným od Karlových Varů. Projdeme se, pokocháme, najíme, ale musíme dále. Další zastávkou je Třebeň – cíl závodu na 1000 mil. Tento ročník se sice jel směrem na Slovensko, ale nově se jede i nazpátek, tak zkoušíme štěstí, jestli natrefíme na cílovou bránu 2020 mil. Máme štěstí! A zrovna i na zakladatele závodu Honzu Kopku, který závod dokončil během dne. Dáme společnou fotku, a i když jezdíme každý s jiným cílem a stylem, vzájemně si popřejeme zážitky.
Hned nedaleko cestou přes krásnou ves Nový Drahov se starými zachovalými staveními se dostaneme na hranici přírodní rezervace SOOS, která je proslulá rozsáhlým rašeliništěm a slatiništěm. Tady vyvěrá velké množství minerálních pramenů a čistý oxid uhličitý v tzv. mofetách. Sice jedeme jen kolem, ale i tak můžeme vidět jezírka nebo právě vyvěrající oxid uhličitý do vody. Pojmenovali jsme si to – privátní wellness. Pomalu se začíná slunce tlačit za horizont, proto začínáme myslet na přenocování. Dojíždíme do Skalné.
Nejprve hledáme na nádraží, kde by v případě deště mohl být přístřešek. Bohužel nádraží je obývané, tak pokračujeme dále do města najít hospodu, kde počkáme do setmění o jídle a pití. První penzion už zavírá, ale pošle nás přes náves přímo na hrad Vildštejn, kde je restaurace stále otevřena. Dáme pivo a škvarkovou pomazánku, Tomík rovnou i jelení kýtu na smetaně s knedlíkem. S postupující tmou, počtem piv a představou spaní na nádraží se ptáme na nocleh přímo na hradě. K překvapení je naše prosba vyslyšena a můžeme ulehnout na lavice a houně přímo pod zastřešením terasy. Objednáme si k tomu i snídaně. Ať se máme jako na hradě!
Tímto děkujeme panu majiteli hradu Vildštejn i personálu, který se o nás postaral. Díky!
