1. den: Čeladná – Lhotská – Mezivodí – sedlo Bumbálka – Makovský průsmyk – Velké Karlovice, Leskové
2. den: Velké Karlovice, Leskové – Karolinka – Bzové – Soláň – Vsacký Cáb – Vsetín … Velké Karlovice, Leskové
3. den: Velké Karlovice, Leskové – Makovský průsmyk – sedlo Bumbálka – Masarykova chata – Bílá – Ostravice – Paskov – Ostrava
- najeto: 160 km
- nejnižší a nejvyšší bod: 232-947 m n. m.
- stoupání: 2 103 m
- klesání: 2 468 m
Den první
Pátek, 15:00. Místo srazu Benzina. Scházíme se všichni, tedy až na Boba, který nás někde minul a Dušíka, kterého cesta vlakem urážela a jel napřed. Dobijeme nábojnice do vlaku a dojíždíme na kunčické nádraží. Bob už na nás čeká. Odtud směrem na Čeladnou.
Vystupujeme a vyhlížíme Dušíka, ale ten je strategicky schovaný v Restauraci U Pařezu. Dáváme jedno uvítací, prosíme o spolupráci na skupinové foto mladou výčepní a vyrážíme (Dušo, co ty ruce?). Cesta se krásně pomalu zvedá údolím Čeladenky směrem na Podolánky. Je trochu chladněji, takže nejedeme nakrátko, čehož za chvíli budeme litovat. Od Kociánky se cesta zvedá mnohem více a zejména Tomáš může ždímat helmu. Ale na Lhotské se zkonsolidujeme a zprvu prudkým a poté mírnějším sjezdem se blížíme na Mezivodí. Cesta dolů je nám povědomá, známe ji ze svých zimních výprav na běžkách.
Na Mezivodí je bohužel vše zavřeno a i vzhledem ke krátícímu se času pokračujeme dále směr Bumbálka. Cesta je o dost prudší než ty předchozí a dost mokrá. Zejména trekovým kolem vybavený Bob poznává beskydský podklad celkem hluboko. Na Bumbálce se rozhodujeme na urychlení cesty a spouštíme se po hlavní na Makovský průsmyk a z něj dolů do Velkých Karlovic. Máme pronajatou chatu na Leskové, tak jsem na místě hodně rychle.
Ubytování je dle očekávání pro nás jako stvořené, rozebíráme si pokoje, sundáváme propocené a zablácené cyklohadry a zkoušíme teplou vodu ve sprše. Očista je důležitá, protože se chystáme udělat parádu v místním pivovaru Pod Pralesem. Pojíme, zkusíme jejich pivo, i aperitiv si dáme. Vyjednávání o snídani se ale neubírá požadovaným směrem a tak se loučíme.
Den druhý
Vstáváme do krásného dne. Ranní snídaně nakonec zakoupena v COOP, doplněná o zásoby domácího destilátu. Vyrážíme směrem Soláň. Nejprve pěkným mírným sjezdem po cyklostezce, kdy mineme Kapli sv. Cyrila a Metoděje, do centra Velkých Karlovic, kde bohužel zavadíme o otevřenou hospodu. Tu si dobře zapamatujeme. Dáme zavlažovací doušek a pokračujeme kousek podél hlavní cesty. Odbočíme do údolí Bzové. Zastavíme se u roubenky Karlovické fojtství, kde Dušík uvidí hrábě a ukazuje nám, jak se sklízí seno. Spatří ho majitelka, která jej chce hned najmout jako čeledína, tak Dušíka zachraňujeme a ujíždíme.
Na konci údolí Bzového potoka se silnice prudce zvedne. Supících cykloromantiků si všimne obyvatelka další z pěkných roubenek a podává doping. Samozřejmě ze švestek. Nastoupení na kolo je v prudkém kopci a po požití dopingu nepoměrně těžší, ale zvládáme to. Naší skupině se už vůbec nedá říkat peloton, protože dojíždíme po kusech na vrchol údolí. Při čekání na ostatní, ani nevíme jak, a máme další porci dopingu pod nosem. Tentokrát to nazvěme kávovým likérem.
Na Soláň je to již kousek. Sesedáme u Čarťáku, dáváme polévku a nějakou vodu – zrzavou. Hádáme jméno pěkné servírky a opět naše detektivní kancelář slaví úspěch. Při odjezdu uděláme ještě společnou fotku s kolektivem turistek, které mají stejný cíl jako my a nasedáme směr Vsacký Cáb. Ramon neujede ani 200 m a padá na zabahněném podkladu. Pro tentokrát vyvázne jen s malou odřeninou a vyhnutou patkou přehazovačky. A děkuje Dušíkovi, že ho volal zpět, když chtěl místo objet po silnici.
Hřebenovka přes Tanečnici na Vsacký Cáb v nás vzbuzovala obavy z podmáčeného povrchu, ale začátek nás uklidňuje, protože to málo kaluží jde lehce minout. Od Tanečnice jsme si ale všichni zaplatili bahenní lázně. Zejména Bob na trekovém kole, ale i další, kteří nejsou zvyklí na beskydské hřebenovky, nesou ale břímě statečně. Hláška Marťase, že na hledání hub nepotřebuje kolo, kdy jde lesem a brodí se jehličím a větvemi, protože cesta neumožňuje jízdu ani tlačení, sedí náramně.
Poslední kilometr je už z kopce, sice pořád zabahněnou, poničenou cestou po lesácích, ale neodvratně směřující k cíli – chatě na Vsackém Cábu. Dáme si všichni jídlo, protože předchozí jízda byla vyčerpávající. Dvanáct kilometrů za hodinu a půl. Neskutečný průměr. Počkáme na Honzu, mladého kamaráda Dušíka, který nás dovede do své garáže. Mezitím si necháme udělat na sedle Dušná společné foto slečnou čekající na autobus, který ji touto brigádou málem ujede.
U Honzy se rozběhne zábava, přichystá nám kávu i ty další valašské pochutiny ve formě tekuté. Garáž opouštíme v rozverném stavu, abychom po sjezdu do Vsetína (na Vsetín – tady se gramatika liší) zavítali na místní hřbitov vzdát hold nám blízkému člověku. Stavujeme se ještě pro dvě lahve slivovice u Dušíkova taty a jedeme zpět na Leskové. Prudká změna v úsudku vodiče zapříčiní prudké brždění pelotonu, které tentokrát odnese Ramon pádem přes říditka na asfalt krásné nové cyklostezky. Po přesvědčení se, že má všechny zuby a nebolí ho kosti na hlavě, chce Ramon pokračovat. Ale ostatní jsou proti a vracíme se do vsetínské nemocnice na šití.
Ramona vylepší několika stehy, ostatní se při čekání vylepší prvním půllitrem slivovice. Po skoro dvou hodinách je hotovo a rychle měníme plán – honíme vlak jedoucí za pět minut z nádraží Vsetín. Naštěstí je to za rohem, tak stíháme a rovnou vjíždíme do vlaku. Kdo si vzpomene na náš odjezd z Frenštátu minulý rok? Jízdenky nakoupí Ramon ve vlaku přímo u shovívavé a vstřícné průvodčí jako odměnu za čekání ostatních a ti se na jeho zdraví napijí – a dopijí zbývající půllitr slivovice.
Ve Velkých Karlovicích vystupujeme z vlaku rovnou do mlhy. Rychlé rozhodnutí, zapříčiněné blízkým časem hlavního zápasu Oktagonu, nás nutí zavítat do hospody, kde jsme si dopoledne dávali zavlažovací doušek. Dušík s Markem ale nedbali tohoto rozhodnutí a rychle se vzdalovali mlhou k chatě. Ale bez klíčů – takže si krásně najeli dobrých 10 km a museli se vrátit zpět. Nutno podotknout, že zejména Dušík už měl svůj svět a neviděl ani neslyšel.
Den třetí
Probuzení zejména pro Ramona není růžové. Obličej mu natekl jako by podstoupil botox. Krásně je vyhlazena každá vráska. Navíc má nateklé i kolena, jak s nimi vzal o řídítka. I manželka dalšího kumpána, kterého nám dovezla a pracujíce v nemocnici, takže musí být zvyklá, se seznamuje slovy „Ty vole!“
Zpátky jedeme opět přes Bumbálku a stavujeme se na Masarykově chatě. Dáváme jídlo a pití a kocháme se krásným výhledem na Lysou horu. Pokračujeme na Bílou, což už vyžaduje cyklistické vybavení do hor a gumáky. Sjíždíme totiž po zelené turistické značce. Zprvu pohodový trail se mění v bahenní, lesáky zničenou cestu, která ve spodní části přechází v krásnou sypanou štěrkovou cestu frakce 100-300 mm. Jedou jen stateční bez pudu sebezáchovy. Bobo to raději se svým trekovým kolem ani nezkouší. Zbytek sjezdu od Maxovy nádrže už je ale asfaltový, tak si jej užíváme.
Na Bílé se odpojuje Ramon, protože hlava ani nohy už nejdou. Chce se loučit a počkat na odvoz, ale ostatní zůstávají s ním. Jak se později ukázalo, byla to chyba. Následná bouřka je uvěznila v bistru na Bílé na pěkně dlouho. Ramon se tedy definitivně loučí a ostatní přes Hamry a kolem přehrady Šance sjíždějí na Ostravici. Po zastávce v Beskydském pivovárku se odpojuje Bob a ostatní provádí zrychlený přesun směrem do Panského pivovaru v Paskově, kde stihnou zhlédnout hokejové utkání našeho národního týmu. Jak to dopadlo, to nevíme, ale už se těšíme na příště.
