Valtice – zámeček Pohansko – Trojmezí – zámeček Pohansko – Břeclav
- najeto: 55 km
- nejnižší a nejvyšší bod: 149–280 m n. m.
- stoupání: 133 m
- klesání: 180 m
Spaní jako v bavlnce. Ramona se ale toto netýká, protože si na betonové zámkové dlažbě prodřel karimatku a budí se na tvrdé zemi. Ranní idylku vyruší jen náš dočasný soused, který nás vyhazuje, poněvadž má špatnou zkušenost s turisty, kteří mu tam chodí srát a on to musí uklízet a vůbec asi nemá rád nikoho kolem sebe… Naštěstí sebou vozíme moderátora Boba. Zpočátku o něj máme strach, protože nevyjel hned za námi prchajícími. Sebereme ale odvahu a vydáme se jej zachránit ze spárů krutého Valtičana. Bobo ale v málem družném hovoru již líčí naše zážitky z cest a z také, že to tam má pán po letech zase pěkné. A pánovi se to moc líbí!
Snídaně ale volá, takže klasika… blízký COOP. Všichni si dáme „pařížák“ s rohlíky a něco sladkého. Začínáme ale pociťovat známé nutkání – přesun do Pivovaru Feldsberg. Sice je zavřeno, ale prý pokud si dáme jen pivo, tak můžeme vstoupit. Proti tomu nic nemáme (kdo by taky měl, že?), takže si pivo poručíme a vytvoříme záchodový kolotoč. Prkénko moc komfortu nenabízí, přece jen se na ostnatém drátě špatně sedí. Pivo nakonec doplníme obědovou česnekačkou a vyrážíme směr Trojmezí.
Nejprve si ale vystoupáme na kolonádu na Reistně. Po pivu a polévce výživné stoupání. Kdo by to byl řekl na Jižní Moravě. Kocháme se výhledem na Valtice, Pálavu a Mikulov. Ale pokračujme dál! Prudkým klesáním (16%) a prudkým protisvahem jedeme po pohraniční cestě. Vidíme krásně do Rakouska. Míjíme celnici na Reintal, překročíme Dyji a vjedeme zavírací brankou do obory Soutok. Zastavíme se ještě malou odbočkou na zámečku Pohansko na vychlazené pivo ze sedmého schodu a grilované cigára. Cesta bude totiž ještě dlouhá.
Vyrážíme na jih k soutoku Dyje s Moravou na trojmezí České republiky, Slovenska a Rakouska. 13 km takřka rovně, na slunku a s bočním větrem. Ale s vědomím, že se vykoupeme! Bohužel, vody je málo a i břehy jsou vymleté více než před 4 roky. Ani pralesní průzkum v okolí nic nepřinesl. Rozhodujeme se vydat na zpáteční cestu a vykoupat se v Dyji v Břeclavi.
Zpáteční cesta k zámečku Pohansko nebere konce. Opět 13 km, rovně, na slunku a tentokrát v protivětru. Paráda! Z posledních sil opět dorazíme k občerstvení a dáváme znovu pivo. Máme to za sebou. Projedeme ještě kolem pozůstatků slovanského hradiště a míříme k Břeclavi.
Ke koupání volíme přístupný terén pod železničním mostem. Po nutné hygieně, ať neděláme ve městě a ve vlaku ostudu, hledáme restauraci. Trochu problém – buď není místo pro kolo, nemají zahrádku, nebo nevaří. Nakonec sedáme u koupaliště, dáme jídlo každý podle chuti, nějaké pivo a spěcháme na nádraží.
Cestu očekáváme příjemnou, ale mýlíme se. Již při nástupu musíme umravnit zavazadla ukrajinských uprchlíků, která nám brání zavěsit kola. Požádáme o opuštění našich rezervovaných míst a zase zpocení usedáme. Očekáváme osvěžení klimatizací, ale ta nefunguje. Cestu přežijeme nakoupenými našimi pivy a dalšími, již zahraničními, značkami z jídelního vozu polských železnic. To vše prožijeme v družném hovoru s trempy, kteří se také vrací z jihu. V Ostravě úlevně vystupujeme a ještě si sedneme na rozloučenou v klubu Dock na ostravickém nábřeží.
Tak zase příští rok, přátelé!
