5. 8. 2007
Trasa dne:
Netolice – Kratochvíle – Němčice – Dasný – České Budějovice
- najeto: 37 km
- čas: 1:37 hod.
- průměrná rychlost: 27,7 km/hod.
- maximální rychlost: 45 km/hod.
Postřehy z cesty:
Netolické jitro hrálo mnoha barvami, hýřilo rychle se valícími kupami mraků a v místech našeho noclehu čerstvými i dobře proleželými hromádkami finálních produktů trávicích soustav kudrnatých sudokopytníků. Hlavou se nám honilo, že bylo docela umění či snad jen holé štěstí za noci nenatrefit na některou z těch hromádek a bez nehody rozbít naše stany. Každopádně ono štěstí opustilo místní rybáře, jež na bobku seděli v uctivých vzdálenostech mezi sebou, pokorně hledíc na klidnou hladinu rybníka Mnich #1#. Těmto rytířům sv. Petra se musely ježit, plašit a vzpínat jejich kordy a meče, když tu uslyšeli řinčivý hluk strunové sekačky v rukou nějakého, na práci natěšeného, dobrovolníka, který patrně nehodlal připustit vliv rázové vlny decibelů na plynové měchýře lovených ryb, blanité hlemýždě mužů na břehu, a už vůbec dne zaslíbeného svátečnímu svěcení #2#.
Liduprázdné a sluncem prosvětlené náměstí bylo našim dalším hostitelem #3# a #5#. Snídaně byla kombinovaná nákupem v přeplněných potravinách a horkou čokoládou v tamějším snack baru. Pod baldachýnem plachty venkovní zahrádky jsme začali s plnými ústy plánovat poslední trasu dne.
Ta nás nejprve zavedla do nedalekého kempinku, jehož levou část olizovalo přírodní jezírko, které při pohledu z dálky mělo být zárukou bezpečného koupání. Dorazivše ovšem blíž ke břehům, jímaly naše zraky úžas a morbidní představy. U písečného vstupu se na hladině rybníka vznášelo bezvládné tělo šupináče #6#. Svá těla jsme tedy zkultivovali v sociálním zařízení přilehlého kempu; některým byly dokonce provedeny kosmetické změny s osrstěním.
Krásně vymydlení a chráněni tenkým filmem opalovacího krému #7#, vyrazili jsme poté do půl těla svlečeni na místa nám již důvěrně známá.
Do romanticky klidného parku zámku Kratochvíle jsme vstupovali s úmyslem pozdravit naše večerní souputnice – slečny průvodkyně, které se na sklonku starého a zrodu nového dne ztratili kamsi do noci. Jali jsme se okupovat vezdejší cukrárnu, jejíž venkovní zahrádka se nenápadně krčila u jedné ze čtyř obvodových stěn zámeckého objektu.
Zde již, mezi zahrádkou a cukrárnou uvnitř #10#, kmitala jedna ze sester – dvojčat, slečna Jana, majíc přes ramena přehozen nádherný šátek, pocházející tuším odněkud z Thajska nebo tak. Její umělecký talent a nezměrný potenciál jsme mělo možnost posoudit a obdivovat z úlomků její práce, kterou nám v přehledné žluté fólii přinesla její sestra Hanka, tou dobou budoucí studentka dějin umění, které zrovna skončilo průvodcovské zaměstnání. Jak ubíhal čas a končily jednotlivé návštěvnické okruhy, přicházeli jedna po druhé slečny průvodkyně; dokonce se objevila i sympatická paní Irena, které se blížící dvanáctá hodina dávala možnost opustit kasu a na několik minut vyplnit své volno polední přestávkou.
Polozbořený Dušín, který své unavené tělo rozložil ve stínu stromů v zámecké aleji, byl ošetřován Hankou, která se ho snažila kurýrovat vlastnoručně sesypaným čajem.
To už se dostavil i zbytek průvodcovského osazenstva, Eliška #13# s Lenkou #12#, které v rukou svíraly klíč jaksepatří výstavní, jenž byl hoden památky takového významu (viz dokumentace). Jediná, která se nemohla odtrhnout od svých pracovních povinností, byla Lucka, která se snažila, v obchodě se suvenýry, uspokojit koupěchtivé turisty.
Čas odjezdu našeho vlaku se kvapem blížil, proto jsme mocně dojídali lahůdky a dopíjeli moky zde zakoupené #15#. Ovšem jen tak odjet nám nebylo dovoleno, páč jsme museli provést zápis do kroniky zdejších průvodců, kde si vedli a zapisovali pořádané akce včetně fotodokumentace. Po závěrečném tanečku s paní Irenkou před hlavním vchodem a rozloučení, nabrali jsme směr České Budějovice #17#.
Ručička hodinek bila na poplach, tedy pokud jsme chtěli stihnout náš vlak. Proto jsme museli šlápnout do pedálů a zvolit časovkářské tempo. To se nám ovšem nemuselo vyplatit na jedné z menších křižovatek, kdy se Áda s Dušíkem málem namotali do Pepínova kola před nimi, vlevo pak málem do boku stojícího auta a vpravo na krajnici do zejícího výtluku. Do Budějic se nám nakonec podařilo dojet bez úhony. Vraceli jsme se po stejné cyklostezce, na které jsme začali polykat své první kilometry a zahájili tak svou pouť za poznáním.
Ani v časové tísni jsme neváhali zchladit svá rozpálená těla v řece, líně protékající, paradoxně, naproti plaveckému bazénu. Do vody jsme vstupovali mezi kyvadlově proplouvajícími loďkami, čeřícími hladinu Vltavy #18# a #19#.
Na náměstí u kašny jsme pak oficiálně ukončili naši výpravu společně zpívaným chorálem.
V hale nádraží jsme pak rychle zakoupili něco malého k snědku a uhašení žízně a už jsme hnali na perón mezi pomalu se plnící davy.
Osvědčenou taktikou, kdy se rozdělíme na nakládače kol a zvlášť bagáže, jsme rychle obsadili volná místa ve vlaku, jenž měl 10 minut zpoždění #20#.
Zprvu nám dělala společnost jedna paní, ke které jsme si přisedli. K té paní, ke které jsem se prý ve své dřímotě svou pohupující a mírně klimbající hlavou něžně tulil. Prozradila nám, že o den dříve vypravený vlak byl totálně plný, od chodbiček po záchody. V duchu jsme pronesli něco o naší prozíravosti, která nás vedla odložit o den náš odjezd.
Kupé, ve kterém jsme měli strávit úmorných sedm hodin, bylo menší než to, ve kterém jsme se přepravovali o několik dnů dříve. Bylo zimprovizováno z lehátkových vozů. Potom, co paní vystoupila, roztáhla se naše těla do limitované šíře. V Brně jsme dokoupili zásoby a dál uháněli vlakem směrem na Ostravu.
Byla již tma, když kolem našeho kupé, po několika hodinách kodrcavé jízdy, procházela průvodčí a při letmém pohledu skrz sklo procedila mezi zuby…“ježišmarjá..!!“ Bylo možné spatřit tři rovnoběžně uložená mužská, unavená těla. Mezi koženkovými lavicemi, dole na podlaze, ležel hlavou ke dveřím na karimatce Pepino. Vlevo nad ním na sedadle se vleže na boku krčilo tělo Dušíka. Na protějším sedadle pak Vlk zaujal polohu na zádech s koleny dosti od sebe oddálenými, rukou si zajíždějíc pod okraj spodního prádla až tam… Po zemi se válely plastové lahve a všemožné obaly a papírky. Panečku, to vám byla podívaná. Těžko uvěřit, že tito pánové měli za sebou v nohách něco málo přes 400 km, a ne 4‰ v krvi!!
Cesta zpět nás kupodivu vyšla levněji, na hlavu asi kolem 170 Kč, neboť Dušík se v….. na kilometrickou banku. Kola zaplacená přímo ve vlaku pak vyšla jednoho na 26 Kč. V Ostravě na hl. nádraží se naše společné cesty rozešly.