1. 8. 2007
Trasa dne:
Protivín (1075) – Skály (1077) – Ražice (1073) – Putim (1043) – Písek – Kestřany (1045) – Strakonice (1045) – spaní za Katovicemi – Horním Poříčím
- najeto: 79 km
- čas: 4:44 h
- průměrná rychlost: 16,7 km/hod.
- maximální rychlost: 51 km/hod.
Postřehy z cesty:
Máme tady ráno, no spíše raníčko, jelikož tváře naše, hladí krásně sluníčko #1#. První vsává Pepíno, který již v 7 probouzí všechny cestovatele úchvatným telefonátem s mamkou:) Nikomu se moc nechce, ale jeho hlomozný hlas nás nenechává na pochybách, že končí naše sny a vstává se, tak jako Bob a Bobek:) Teplo zrovna není, jak se říká na Ostravsku, je kosa jako z nosa, ale sluníčko se pomalounku opírá o tu naši matičku Zemi, a tak i ti nejztuhlejší z nás vylézají ven ze spacáku. Děláme si poprvé a naposledy během kol výborný ročníkový černý čaj Lipton s ročníkovým cukrem navíc s přívlastkem „zapomenutý v ešusu“. S překvapením zjišťujeme, že celý rok od posledních kol neubral čaji ani cukru na chuti. O dobrou náladu se ráno stará především Adam, který se přes noc jako jediný ani trochu nevyspal. Zjistil, že spacák, který koupila Lenka, jako tu nejvýhodnější variantu campingového příslušenství, zřejmě z katalogu Jamajských či Egyptských obchodních řetězců má jednu malinkatou chybu, ale pro jeho život dosti zásadní. Tento spacák nejmenované značky má teplotní optimum +30 stupňů a minimum okolo + 25, takže do našich zeměpisných šířek, opravdu výhodná koupě… :):)
Podobně večer dopadl Pepíno, který však má tu výhodu, že dokáže usnout kdykoliv, kdekoliv, a hlavně rychle, a tak ani nestačil zaznamenat, že na chvíli vstoupil do fáze hibernace, tak jako medvědi v zimě. Jeho spacák má optimum +25 stupňů a minimum okolo +15 a jelikož se ještě tulil k Bobíkovi, bylo mu moc teplounko. Po sklizení stanu se vrháme na první koupel, která probíhá v příjemně studené vodě u splávku v Blanici a při této příležitosti děláme také fotodokumentaci:):) No na to, že voda byla hooooooooooooooodně studená myslím, že všichni vycházíme v jistých partiích velice dobře a minimálně dosahujeme asijského nadprůměru:):) #2# Po koupeli posíláme tzv. močpozdravy Praze, které ještě na kolech několikrát opakujeme a vydáváme se cyklostezkou směrem k Protivínu:):) No cyklostezkou?….Po 50 metrech se mění prašná cestička v naprostý hustník travní, takže si připadáme spíše jako někde v rýžových polích nebo na orienťáku pana Zajíce.
Ve vesničce Milenovice vytahujeme z převodníku a klik tuny namotané trávy #3# a pak již lehounce zvlněnou krajinkou béřeme se k Protivínu. Po dojezdu na náměstí #4# a #5# si chceme nakoupit snídani v obchodě Pramen.cz, bohužel nám to však není umožněno z důvodu přerušení dodávky elektřiny. A Temelín takový kousek:):) Nakonec přeci jen posnídáme a siestičku doplňujeme v zahrádce místní hospůdky Platan, kde si objednáváme 3 piva a 2 grogy #6#. Máme krásný výhled na celé náměstí a také na nově zrekonstruovaný zámek #7#, který je však nepřístupný a vlastní jej Městský úřad pro Prahu 1 (alespoň si přečteme informační tabule #8#). Velikou zajímavostí je pak po cestě platanová alej #9# pivovaru Platan založeného roku 1598 na Schwarzenbergském panství. Pivo je to vcelku chutné, a tak nás provázelo po celou dobu v místních hospůdkách.
Další kraťounkou zastávkou je ukazatel na rozcestí, který nás informuje, že v místě tomto nachází se zřícenina gotického hradu Myšenec #10#. Není však nic vidět, a tak stále pokračujeme po proudu Blanice směrem k Písku. Zpíváme si a pojednou zaujme nás malinká cedulka, která návštěvníky upozorňuje na středověkou tvrz Klokočín #12# a #13# nyní v renesančním hábitu. Necháme se zlákat a děláme moc dobře:) Je to jedno z míst, kde točil se slovutný to československý historický film Markéta Lazarová dle románu Vladislava Vančury pod taktovkou Františka Vláčila. Jednu z hlavních rolí zde ztvárnila Vašáryová a to patnáctiletá. Roku 1986 chtěl stát zbořit zničenou budovu kvůli statice a shnilým krovům, však naštěstí k tomuto neštěstí nedošlo. Objekt je zpravován dnešním majitelem, bývalým lesníkem Ing. Mirkem Bernasem #19#. Uvnitř najdete uměleckou galerii studentů a na nádvoří pak různé umělecké skulptury a sochy #17# a #18#. Pána Bernase obdivujeme, a především mu touto vzpomínkou děkujeme za to, že dal tomuto místu ztracený život a vdýchl nezapomenutelnou atmosféru. Jak krásné je podívat se z ochozu na protější rybník zalitý sluncem #16#, #11#, doprovázený zlatavou barvou žlutých slunečnic #15#. Procházíme si celou tvrz a přispíváme malinkatou částkou na střechu.
Srdečně se loučíme s majitelem a pokračujeme okolo Maletic, kde se rozkládají širé pokošené louky #20#, které vybízejí…. jen si lehnout……mít v ústech stéblo trávy a poslouchat švitořící ptáčky, voňat vůni svobody, neomezenosti a volnosti. Mineme Benešovský mlýn, malebnou vesničku Heřman #21# a #22#, Ražice a již si to po malebné klikatící se cestě šineme k Putimi. Ano k Švejkové Putimi:):) Mezi Ražicemi a Putimi však v dáli sledujeme jeden naprosto fascinující přírodní úkaz, a to atomový hřib, jehož přítomnost se záhy vysvětluje přítomnosti temelínských komínů na horizontu. Přesto však vymýšlíme teorii o tom, jak se takový mrak dělá:) Jen poslouchejte. Tak my máme za to, že elektrárna platí dva speciální týmy, kteří tento mrak tvarují a barví. Je to tzv. tým rozprašovačů, kteří stojí u ústí komína a pomocí rozprašovačů na květiny, chrlí drobnými tryskami bílou obláčkovou barvu a druhý tým rozfoukávačů je nad nimi na lešení a fouká svými ústy co to jde:):) Takového rozfoukávače pak poznáte na ulici velice snadno, protože má hubu tak 10krát větší než obvykle:):)
Konečně Putim, malebná vesnička s kostelíkem na kopci, která jest obehnána putimským rybníkem a řekou Blanicí. Vítají nás dva mosty, jeden historický železný, je to dokonce technická památka a druhý kamenný #23#, který mohli všichni vidět ve filmu o dobrém vojáku Švejkovi, když šel směrem na Písek. Za mostem se nachází domek č.p. 40 s pamětní cedulkou #25#, kde C.K. vojáci v čele s obrlajtnantem (p. Marvanem) zatkli ruského špióna (p. Hrušínského) a pak se všichni společně ožrali jako prasata. My jsme tuto změnu identity měli netušíc ještě před sebou (Bavorov) a tak šlapeme do kopečka směrem ke raně gotickému kostelu svatého Vavřince s kostnicí #26#, který jest nejstarší sakrální stavbou v jižních Čechách. Na tabuli se dovídáme, že je zde pochován sedlák Jan Cimbura. Bohužel je kostel uzavřen, a tak místo kochání se touto sakrální stavbou, dáváme přednost romantickému pohledu na vesničku Putim od putimského rybníku #28#. Jaká krása:)
Tuto rovnováhu na chvíli přeruší řidič nákladního Liazu, jenž projel putimskou zatáčkou #27# rychlostí blesku a jak Áďa vtipně podotkl: „Kdyby nás přejel, tak je tu 5 kluků z plakátu“. A hle, poprvé jedeme více do kopce a jako by to předznamenalo náš mravnostní růst projíždíme okolo Masarykova háje. Zde je jeho myšlenka na věky vrytá do dřevěného podkladu v následujícím znění: „Stát a politika musí mít mravní základ“, jak dobře se to poslouchá:):)
Po divokém sjezdu se před námi objevuje město Písek a vítá nás skladem vyřazené techniky Varšavského paktu a taktéž oslavným Áďovým chorálem po snadném etapovém vítězství. Ceduli Písek získává s přehledem sobě vlastním. Po rušné silnici se konečně dostáváme do centra Písku, kde nás ihned zaujme restaurace nabízející meníčko za úžasných 55 Kč. Restaurace vypadá velice noblesně a skládá se ze dvou částí. První část tvoří restaurace s kavárnou ve stylu veskrze klasicistním a druhou část, která tvoří venkovní vyvýšenou terasu s dřevěným posezením:) Přesně něco takového jsme si představovali a k tomu ta cena a hotovky:):)
Není nad čím přemýšlet. Rozprostíráme náš dalo by se říci přímo expanzivní tábor a zaujímáme výhodnou strategickou pozici u stolu blízko varnic s kávou, čajem a kuřecím vývarem #30#. Přichází velice sličná, komunikativní a příjemná možná slečna možná paní Katka (asi záleží na situaci a místě) a bohužel nás musí zklamat, jelikož už nemají gulášek Budvar. Objednáváme si tedy 4x výpečky se zelím a Bobík Azzu s hranolky:):) Jsme hladoví a nenasytní, a tak se vrháme na polévku, kterou několikráte anektujeme a skoro z várnice vypleníme. K obědu si dáváme krajovou pivní specialitu pivo Rebel, který nám mocinko chutná a vřele všem konzumentům doporučujeme:) Dále k příležitosti 10. jubilejního ročníku platí Pepe rundu rumů, a tak si připíjíme na zdar dalších ročníků. Rum společně s Rebelem působí jako aperitiv, proto si Áďa dává druhé kolo výpečků a my ostatní završujeme naše obžerství výtečnými palačinkami s medem, tvarohem, banánem a oříšky. K tomu všemu konzumujeme několik šálků silné kávy, která by jim tam stejně zůstala:):)
Při placení diskutujeme s Katkou, která by se nechala přemluvit (možná ke všemu) a jela by s námi. Bohužel, však musí pracovat a k tomu nám prozradila, že má velice netolerantního a žárlivého manžela (kuchaře, kuchař má nože, nože jsou ostré…no a všichni si dovedete představit žárlivého kuchaře s ostrým nožem:) To by nemuselo dopadnout dobře, proto se s ní loučíme. Pepe Pak ještě píše milostný dopis (tak jako ve středověku rytíři psali básně), kterou ji chce předat, však pohled na zjizveného manžela mu to bleskově rozmluví. Navštěvujeme děkanský kostel narození panny Marie a po historických uličkách #32# a #34# sjíždíme k nejstaršímu kamennému mostu v Čechách #35# a #39#, který byl zřejmě vystaven ještě před koncem 13. století. Po nezbytné fotodokumentaci nás napadne, že by bylo záhodno se vykoupat, a tak na zdejším molu předvádíme nevídané divadlo:):)
Tři stateční se odvažují do vod řeky Otavy a zjišťují na popud zdejších rybářů, že se dá dojít skoro doprostřed řeky #41#, aniž bychom museli plavat. Řeka Otava je velmi čistá, její jakoby zakalený a špinavý vzhled způsobuje příměs rašeliny z šumavských oblastí. Toto tvrzení potvrzuje Pepe, protože ačkoliv si zde oholil nohy #40#, neměl druhý den žádné dermatologické problémy:):) Okoupaní a voňaví se pak sluníme na místní příbřežní promenádě a ležíc pak strašíme kolemjdoucí #42# a #43#. Mezitím co se jedna část koupe, Bobík zjišťuje od rybáře (bývalého závodního cyklisty) několik velice zajímavých informací: (rybář tvrdí, že výnosnost zlata na 1 tunu hlušiny činí v Otavě 50 g, přičemž celorepublikový průměr je asi 8 g, dále pak, že Přemysl Otakar z celého vyrýžovaného zlata viděl ve své pokladně nakonec jen pouhé jedno procento, zbylých 99 procent pak shrábly ostatní vydání, jako války, hrady atd.). Pro příští návštěvu je nám doporučena možnost spaní u Jezdce cca 10 km od Písku. S městem položeným na řece Otavě se loučíme příznačně, když projíždíme v kopci okolo firmy Beton Písek s.r.o., kde jsou veliké hromady písku.
Za horizontem nás čeká hravá a zvlněná krajina, kde se odehrála roku 1420 slavná bitva u Sudoměře, ale ještě nebudeme předbíhat. Po této cestě nás čeká veliké překvapení, které jsme našli na mapě označené jako zříceninu hradu Kestřany. Natahujeme krky, hledáme kopeček a stále nic. Po chvíli dojedeme do středu stejnojmenné vesnice a s překvapením zjišťujeme, že je to tvrz vodní #46#, #48# a je situována přímo doprostřed vesnické zástavby. Vítají nás 3 muži, kteří toto výjimečné a stavebně ojedinělé sídlo koupili a nyní rekonstruují z lásky historii a rytířství. Nechávají nás shlédnout celý tento komplex za dobrovolné vstupné. Zvláštní pocit…dýchá zde tajemno a historie, např. z hvězdicovité klenuté klenby, krovů, bastionu, hladomorny, studny. Prostě srdce plesá:)
Práce je zde, ale tak na 20 let, a proto pokud chcete zažít něco výjimečného, spát na hradě, zajímá vás historie a spokojíte se s jídlem za práci pak určitě zavítejte zde, na Kestřany. Celý areál #49#je složen ze 2 stojících tvrzí (třetí už byla kdysi zbourána) a jednoho třípatrového zámku s hospodářskými budovami. Je to však klamné, protože jedno patro se propadlo vlivem špatné statiky. Majitelé chtějí vybudovat na tomto místě kulturní středisko, a dokonce i na zdech zámku horolezeckou stěnu:) Uvidíme jak se jim to podaří, ale místo je to opravdu úžasné. Na nádvoří jsme shlédli také stropní trámy #47#, které byly nedávno tesány. Dověděli jsme se, že se musí tesat ještě vlhké a nesmí vyschnout, jinak to už nejde!! Bylo nám řečeno, že tesař byl schopný tak veliký hranol otesat za 6 hodin. Majitelé se také pochlubili s úsměvem, že to zkoušeli taky a ve třech lidech to trvalo 2 dny. Dřevo uschlo, a tak budou mít alespoň dřevo na lavičky:):) Berou to prostě sportovně:) Pokud máte zájem koukněte na www.hrady.cz. Opouštíme na chvíli historii a vracíme se do současnosti, jelikož se v Kestřanech koná právě MČR v rýžování zlata a když přejíždíme Otavu po mostě, jde to podle lidí poznat:):)
Projíždíme jihočeskou krajinou, kocháme se přírodou a netrpělivě očekáváme ceduli s nápisem Sudoměř #50#. Přemýšlíme, jak toto bojiště bude vypadat, představujeme si husity, kteří možná tudy pospíchali před necelými 600 lety do Plzně, je to zvláštní pocit. Konečně. Z cesty nás odvádí cyklosměrovka lesní pěšinou k tomuto památnému bojišti. Dojíždíme na kole k mohutnému kamenného památníku Jana Žižky #52# a samotné místo předčí naše očekávání. Jak nádherné…Tuto malinkou vyvýšeninu obléhají rybníky Markovec #54#, Škaredý #56#, Prostřední a Šilhavý a dotvářejí tak dokonale scenérii. V okamžiku nás napadá, že musíme zrekonstruovat tuto bitvu, a tak sjíždíme z kopečku na hráz #55#, kterou husité ubránili a na které na hlavu porazili křižácké pány a rytíře. Z kol stavíme vozovou hradbu #57# a s velikými klacky v ruce:):) značící husitské cepy a sudlice začínáme opět bitvu, která začala psát dějiny husitského válečnictví. Pepé se dobrovolně ujal role křižáckého rytíře a ostatní spolu souputníci rolí husitů. Bitva to byla velkolepá (trvala cca 1 minutu) a moc jsme se u ní nasmáli (Áďa jako práče Pepína trefil do oka PET flaškou), ale dopadla podle historických zápisů, husité opět slavili vítězství. Tato bitva byla natočena i na video a bude zpřístupněna na těchto stranách časem:):) Zde na tomto význačném místě českých dějin začínáme uvažovat o dobývání hradu Rabí a vzpomínáme husitské pokřiky, jako hhhhhhrrrrrrr na ně bratři, bijte je a nic se jich nelekejte, nebo husita se neptá, husita si bere, zpíváme husitský chorál „Kdož sú boží bojovníci“. Po zpěvu děláme ještě několik fotek a béřeme se k odjezdu. Sbohem bratře Žižko, tvé poselství poneseme na svých bedrech dále my a na tvou památku jako první husité dobijeme Rabí. :):)
Přes Mladějovice a Čejetice #58#, zvlněnou krajinkou plnou rybníčků a podívání, po cyklostezce vedené mezi poli a v lesích dostáváme se do Strakonic. Dojíždíme zde již v dosti pozdní hodinu #60#, přesto se však ještě rozhodujeme navštívit zdejší hrad #64# a #65#. K našemu velikému překvapení jsou brány otevřeny, a tak se na nádvoří ocitáme zcela sami #59#. Na horním nádvoří jest postaveno to, čemu se říká…prkna která znamenají svět, a to nás nenechává chladnými. Předvedeme na tomto místě jednu veršovanou hádanku #61# a pak po velikých ovacích, které sklízíme z řad ticha a prázdnoty #62# opouštíme hrad k opětovným gurmánským záležitostem. Hledáme, hledáme a najednou se vynoří…je to pizzerie u Papeže, nemůže být příhodnějšího místa k obléhání. Taková drzost, my husité, bratři, nemůžeme nechat tuto urážku bez povšimnutí a hrneme se v houfu odhodláni položit svůj život za myšlenku Husovu. Budeme bojovat s pizzou #67# až do skonání sil, to slibujeme.
Obsazujeme stůl a číšnice, která přichází jest poněkud rozhozena naším přáním, kdy jednohlasně jako jeden muž skandujeme náš bojový pokřik „5 piv, 5 piv, 5 piv, 5 rumů, 5 rumů, 5 rumů“. Zmatena odchází, přesto však objednávku nesplete. Chceme si objednat, ale protože potřebujeme inspiraci máme na ni zvláštní přání. Chceme, aby si prohrábla vlasy, a tak nás inspirovala k výběru lahodného pokrmu. Nechce, a tak posílá další kolegyni, ta nás také zklame, a tak tady zbývá již poslední možnost, pokud nebudeme počítat číšníka:):) Je to černovlasá slečna, která podlehne naším pobídkám a inspiruje nás k výběru. Pizzy, pivo i rumy byly výtečné a jelikož těch piv a rumů bylo více, napadá nás myšlenka jak a pod jakými jmény dobijeme hrad Rabí. Číšnici jsme nazvali (Johankou z Parku #69#), Bobík (Pan Panic z Bezblanic), Pepíno (Jan Paroháč z Dubí), Vlkouš (Ing. Zbrojnoš s vlkem), Dušan (Dušín Buchtík z Máku) #66# a konečně Áďa (Jan Kliška z Hrabůvky). Napadala nás i možnost dobít hrad v mušketýrských Dumasových poopravených jménech, ale toto bychom raději zavrhli, abychom někoho neurazili:):) Odbila 11 hodina, a tak na venkovní zahrádce začalo být poněkud chladno #68#. Zjišťujeme, že se taky zavírá a že vlastně nemáme kde spát:):) Oblékáme se do elasťáků a noční projížďkou křižujeme park. Do oka nám padlo dětské hřiště, které dle fotografické ukázky také hodnou chvíli navštěvujeme #70#:):) Měsíc svítí, a tak nám to nevadí. Ještě ve Strakonicích projíždíme kempem, kde potkáváme dvě trochu nalámané slečny ne příliš hezkého vzezření (nevím, jestli se toto slovo takto píše:):). Část výpravy je hodnotila kladně a uvažovali o přespání (různé potutelné nabídky k přespání, Bob, Áďa), ale nakonec jsme usoudili, že raději pojedeme. Cesta to byla šílená, protože jsme zjistili, že naše osvětlení není zrovna předpisové, a tak když jsme v Katovicích – Horním Poříčí opustili cestu, oddechli jsme si. Po cyklostezce, která už nebyla vůbec vidět jsme atakovali blízkou louku na břehu Otavy a rozbalili stany. Bylo chladno a pozdě, a tak jsme usnuli velice brzy, 0:30h:):) V okolí široko daleko byla jen jedna světluška a to Bobík, který do 3 ráno smskoval se svou milou:):) Mohl už si dovolit daleko více, protože bylo už po desáté hodině:) A my spali a tiše mu záviděli. Jen to každodenní vstávání ne, protože na kolech spal průměrně okolo 4 hodin denně:):) Jojo, Co dokáže láska:) Dobrou noc:)