Konečně. Je to opět tady. Den D na který jsme netrpělivě čekali celý dlouhý rok, jupíííííííííííí, kola 2007, náš 11. ročník. Začínáme. Volně si usedněte do křesílek, uvařte si třeba čajík a čtěte, občas si zavřete oči a představte si tu atmosféru, kterou jsme zažili. Je radost se kochat a jen tak si představit, že je člověk krajánkem…
Samotné zahájení výpravy jsme tento rok společně (Vlkouš, Bobík a Pepino) pojali poněkud netradičně. Rozhodli jsme se, že náš cyklovýlet po hájích českých započneme bobříkem nespaní a tak jsme si jako startovní bod této cesty stanovili vlčí doupě v Bartovicích, které se zove dle jména jednoho z našich předních členů výpravy, Vlčáka. Ihned po příjezdu v toto zajisté honosné sídlo, byli jsme obdařeni skvostnou či spíše delikatesní večeří (hranolky, pečené vejce a obalované masíčko), které nám připravila Vlčákova maminka. Mlaskali jsme na celé kolo a tímto projevem dávali najevo, že nám opravdu chutná. Vlčák dobaloval poslední kousky své bagáže, a tak jsme měli čas se u čaje připravovat na zahájení naší cesty.
Okolo třičtvrtě na devět jsme se odebrali v místní podnik, kde jsme měli sraz s Markétkou a Peťkou, které nás měli obdařit jemným ženským humorem. Večer se zpočátku rozjížděl pomalu, ale s přibývajícím časem a lahodným mokem pohanského boha Radegasta, kterého jsme tímto začali vyznávat, ale i geograficky opouštět, zábava nabírala na obrátkách. Vykládali jsme si zážitky z předešlých cest a vyslechli si velice zajímavou historku o cyklistické nehodě těchto dvou nerozlučných kamarádek, kterou jsme pak zrekonstruovali pomocí pivních sklenic, tácků, solničky a pepřenky přímo na hospodském stole. Přišel za námi na chviličku i člen předešlých výprav, Vlčák mladší, který však kvůli nehodícímu se termínu dovolené s námi tuto cestu neabsolvoval.
V 11 se zavírala hospoda, a tak jsme se rozhodli, že se přesuneme o kousek dále, do hospůdky u hřiště. Bohužel i tento podnik zklamal naše pijácké tužby, jelikož číšník těsně před našim příchodem zkasíroval poslední návštěvníky a milovníky pozemských radovánek, a tak nám nezbylo nic jiného než nasednout do auta a řítit se směr centrum Ostravy. Petra znalá místních poměrů uvedla nás do podniku zřejmě 5. cenové skupiny, kde je zajištěn pro noční potůlníky non-stop servis v podobě příjemné a velmi ochotné servírky. (Pozn.: Byla zde i slečna okolo 40 let, o které jsme poznamenali, že by stala za hřích. Ovšem jen pokud by byl člověk slepý.). Objevili jsme v nápojovém lístku jemnou výběrovou vodku, kterou jsme míchali s broskvovým cappy, a tak ani nevíme jak a během chvilinky padla tato kombinace třikrát.
O půlnoci dle filmové předlohy Vlčák zavyl na bílý měsíc. Měl štěstí, jelikož kousek od něj nalézala se hlídka městských policistů, ale zřejmě sklidil uznání a sympatie za autentičnost hlasové reprodukce tohoto krásného tvora, jelikož pokutu za rušení nočního klidu neplatil. Pánové zřejmě patřili mezi milovníky přírody.
Čas ubíhal, konverzace se stávala namáhavější a namáhavější, ale i přes tuto zřejmou nevýhodu naplánovali jsme si přibližně cíle naší cesty, které jsme s malými výjimkami opravdu navštívili. Zřejmě akorát, ne za pět minut dvanáct, rozhodli jsme se, že opustíme tento lokál a okolo jedné hodiny ranní nasedli jsme do oře jménem Favorit a spěchali na chvíli složit naše hlavy. Po dojezdu k vlčímu doupěti se nejmenovaný člen naši výpravy loučil s dámskou návštěvou podezřele dlouho, zřejmě se zabouchl, ale spíše jsme si to vysvětlovali jako přírodní děj…..Jo jo, do odjezdu zbývalo 30 minut… čas 2:30… co s načatým ránem?