XIX. ročník – 6. den: Lázeňská léčebná kúra Karlovarská

Krásné vstávání. Na nočních etapách je zvláštní právě ráno, kdy konečně vidíme, kde, jak a v čem jsme spali. Tentokrát jsme přenocovali na louce nad krásným údolím, z něhož ještě stoupala po ránu mlha a byl slyšet nedaleko vlak. Úplný zvuk dálek.

Po ranní hygieně, balení spacích potřeb a trochu mokrých stanů sjíždíme do Vojkovic nad Ohří. Objevujeme hospodu hned vedle přejezdu, ale zatím je ještě chvíli zavřená. Využíváme toho a jdeme se koupat do Ohře. Voda mělká, ale i tím, že je ne takové teplo, tak i teplá. Vracíme se do hospody, už je otevřeno. A to je dobře, protože nás vítá pěkná servírka a milá majitelka, její mamka. Ke snídani si dáváme gulášovku a k obědu hned výpečky se zelím, protože se začaly podávat polední menu. Nespěcháme. Čeká nás pohodová cesta kolem Ohře až do Karlových Varů.

Cestou na Velichov dáváme sbohem siluetě Klínovce a celým Krušný horám. Byly krásné a určitě se máme kam vracet. V Radošově nás zaujme dřevěný most. Děláme pár fotek, to ale nezaujme tolik projíždějící řidiče. Ale nakonec se povedlo. Výhled na Ohři plnou vodáků, a hlavně vodaček je zajímavý.

Zastavujeme se v lázních Kyselka, kde bychom obdivovali jejich krásu, ale není co. Areál kolem Ottova pramene a Mattoniho vodopádu je zanedbaný a zchátralý. Těžké zklamání z kdysi velké pýchy kraje.

Silnice nám umožní projevit trochu té cyklistiky. Kroutí se sice kolem Ohře, ale nový povrch nám dovolí rozbalit taktiku hodnou profi pelotonu. Brzdí nás semafor jednosměrky, ale zase můžeme oprášit plochou dráhu a pevný start. Dušík už se vyloženě těší do tábořiště Hubertus, které v něm probouzí touhu vodáckou. My ostatní jsme zvědavý, jak vypadá zdejší peřej.

Voda a tekoucí k tomu nás vybízí ke koupání. Nevadí nám projíždějící vodáci. Nebo spíše my jim? Pepino si střihne plavecké bludiště mezi vodáckými brankami, ale nás ostatní nepřesvědčí. Nám stačí jen očista před vjezdem do Karlových Varů.

A jsme tady! Opět civilizace, i když teď už hodně východoslovanská. Vypadáme jako exoti s koly na promenádě plné lázeňských hostů. To nám ale nebrání si prohlédnout zdejší prameny, parky, promenády, a hlavně rozbalit piknik plný pochutin ze zdejšího Lidlu. Požívání vybraných lahůdek jako jsou balený salám, plátkový sýr, houska, pivo v plechu a k tomu plno cizinců procházejících kolem tohoto hodokvasu působí poněkud bizarně. #23#

Ale nedáme se a korunujeme náš karlovarský výkon návštěvou hotelu Pupp. No, dovnitř se neodvažujeme, ale několik fotografií před vstupem a nad pamětními bronzovými tabulkami slavných hostů na chodníku před hotelem uděláme. Vše korunujeme kroužením na kole přímo před hotelovým vchodem s písní na rtech a kynutím hostům.

Je pozdní odpoledne, a tak se radíme, co dále. Rozhodneme se, že do Mariánských Lázní nepojedeme po přenocování ráno kolmo, ale že využijeme vlaku a raději přijedeme ještě dnes, užijeme si druhé lázně v jednom dni. A hlavně můžeme v pohodě stihnout vlak zpátky do Ostravy po poledni. A taky důležité, Roman má v Mariánských Lázních tatíka, ostatní jsou na něj taky zvědavý, tak není co řešit.

Nejprve hledáme nádraží. Kruhový objezd nám cestu neusnadní, protože část odbočí na sjezdu směrem k hlavnímu nádraží a část spolu s Romanem, který trochu zná místní poměry, na nádraží Dolní. Ale nakonec se najdeme. Chceme koupit lístky, ale pro tuto trať se kupují až ve vlaku. Kola taky nebudou problém naložit, prý se vlezou. Čekání nám vyplní návštěva malého festivalu Na střeše. Obsadili jsme houpací křeslo, a hlavně Pepina poměrně dost inspirovalo. Ale už je poměrně málo času, vlak nečeká.

Ale mohli jsme čekat my. V přistaveném vlaku je místo pouze pro 3 kola, ale nás je 5. Navíc i ty 3 místa jsou už obsazeny. Naštěstí je posádka vlaku shovívavá a zejména zmínka o čekajícím otci, který je blízko, ale zároveň daleko, zapůsobila. Kola jsme do vlaku dostali, i když byly i v zadní kabině strojvedoucího. Nálada ve vlaku je výborná, cesta ubíhá a krajina Slavkovského lesa je okouzlující. Projíždíme Bečovem nad Teplou, kde Roman zmiňuje Relikviář sv. Maura a doporučuje ho k vidění. Další záležitost, která nás bude nutit se do kraje Krušných hor a lázní vrátit.

A jsme v Mariánských Lázních. Všichni poznají Romanova tatíka na první pohled. Podoba je zřejmá, chudák Roman. Pro dnešek už máme kola jen jako kulisu. Chceme se najíst, napít, tak hledáme hospodu. Není daleko, ale zase se nám děje něco zvláštního. Přemýšlíme, kam dáme kola a kde potom v noci složíme hlavy. A děláme to asi nahlas, protože z chodníku od protější hospody přichází kluk asi v našem věku a nabízí nám sám od sebe úschovu kol ve sklepě a nocleh u něj doma. Nabídku bereme, možná i pod vlivem pohostinnosti pána z Loučné, a jdeme hodovat a bavit se do restauračního zařízení.

Dochází nám to ale až za chvíli. Máme kola a vybavení někde v zamknutím sklepě a jen telefonní číslo na kluka, kterého jsme viděli poprvé a měl už něco v hlavě. Překvapivě nám ale telefon zvedne, otevře nám k sobě do bytu, ale tam nás také překvapí. Naproti nám z pokoje vyjde snědý kluk a v pokoji pod peřinou leží další. Prý jsou to kluci z fotbalu a spí u trenéra. No asi jo! Chvíli ještě posedíme s hostitelem, nabízí nám vlastní pálenici, kterou trochu s nedůvěrou ochutnáme a jdeme spát. Raději se držíme těsně při sobě jak teplý, Roman s Dušíkem nakonec zaujmou bojovou polohu v kuchyni připraveni na cokoliv. Ale obavy jsou liché a nic z obav se nepotvrdí. Každopádně byl tento nocleh snad ten nejdivnější, nejbláznivější, nejbizarnější…?