Tento den měl být pouze transferovým. Po srazu a nezbytné přípravě jsme vyrazili pozdě v noci na vlak. Vybraný noční spoj, který je výhodný pro dojezd na místo ráno nebo brzy dopoledne, se ale tradičně poněkud zvrtnul. Snad za to může nahromaděná energie za celý rok, snad silně vyvinutá slabá vůle. Tradiční nevinný nápad vzít do vlaku Kofolu ve speciální rumové edici by nebyl takový problém, kdyby ji nevzali všichni najednou. To se ale také dá zvládnout. Košt dobrého vína ale už někomu přidělal starosti, zejména pokud už posiloval intenzivně před odjezdem na nádraží.
Ale popořadě! Už cesta na nádraží začala poněkud nešťastně, když se Tomovi smeklo vlastní kolo (na naložené kolo je nutné si zvyknout, padá k zemi hrozně rychle a nečekaně) a vyrylo mu do lýtka rýhy jako kdyby měl nohu z dílen Adidasu. Celý ročník potom dezinfikujeme ránu a máme radost z každého nového strupu. Na Sýkorově mostě se připojuje Pepa. Je vidět už z dálky, protože svítí čelovkou jako světluška a divně se po mostě motá.
Nezklamal! Kolo otočené na sedlo nám vzkazuje, že mu uniklo cosi z jeho poskvrněné duše. Pepino, v náladě velmi roztomilé (ano, to je ten s tím intenzivním tréninkem), se snaží opravovat, ale nemůže najít lepicí sadu. Naštěstí máme mechanika Dušíka, který vše po ruce má, a tak můžeme vyjet s ještě slušnou rezervou do odjezdu vlaku.
Vybraný vlak je lůžkový, pouze s 1 vozem kupéčkovým vepředu. Bohužel služební vůz je uprostřed, asi 8 vagónů vzadu. Rozdělujeme se na 2 skupiny nakládačů. Nástup a naložení proběhlo na výbornou. Nakladači kol se stihli dostat do prvního vagónu k ostatním, až tedy na Romana, který vyřizoval s průvodčí nezbytnou administrativu. Otázkou zůstalo, jak se dostane přes 8 uzavřených lůžkových vozů. Administrativa byla ukončena rychle, i obinadlo pro Toma sehnal, šikula jeden. Běh v cyklotretrách po peróně na 300 m už nebyl ukázkou vytříbené techniky, ale stihl to do kruhu svých spolucykloromantiků včas. Jaké to radostné shledání, zejména když má všechny lístky, místenky, rezervace kol, doklady o uložení… A nebude to naposled, kdy bude ostatním tolik chybět.
Cesta ubíhá velmi rychle a za ochutnávání vína a originálních směsí Kofoly s rumem vjíždíme do Pardubic, nového domova cykloromantika, samotného Kostěje Nesmrtelného aka Kosni. Bohužel nekvitoval naše ranní pozvání na perón. Ani se mu nedivíme, ale fotku z Pardubic máme.
Výborný nápad vybrat vlak s odjezdem z Masarykova nádraží se nám málem vymstil. Sice měl lepší čas odjezdu, měl služební oddíl pro více kol a z Hlavního nádraží to také není daleko, jen dvě ulice. Ale zpoždění prvního vlaku, kochání se secesními prostorami Fantovy kavárny, focení se před pomníčkem Nicholase Wintona, to vše způsobuje, že je nutný zrychlený přesun. Bohužel špatné odbočení na Senovážném náměstí a nedání rad sama sobě, se Roman vydává na okružní jízdu Starým městem. Vidět koně s Václavem je tak lákavé. No, tak rychle ani messenger po Praze nejezdí, když si Roman chybu uvědomí. Naštěstí se vrací správně a trefuje nádraží Masarykovo hned napoprvé jako Pája minutu před odjezdem. Průvodčí, mladý to elév na trati ústeckého expresu, má pochopení a mírné zpoždění vlaku toleruje.
Po uklidnění z infarktového stavu se dopíjíme tím, co nám ještě zbylo. Bob má při tom evidentně problém udržet myšlenku v sobě. To už se i zbylí členové výpravy více méně vypravují do říše snů nebo lehké letargie. Během hodinové cesty ale nestačíme dohnat to, co se zameškalo za celou noc. Ještě jednu událost je třeba zmínit. Ten den nás navždy opustil mobil, který s nasazením svého krytu jal se fotit spodek jedoucího vlaku. Nechť je mu trať lehká v Bohušovicích.
Ústí nad Labem. Výhled z nádraží na Mariánskou skálu a Labe pod ní je úchvatný. Ne tak pro Pepina, který po překonané krizi opět upadá do kómatu. Mírně řečeno vynést zdatného Huna z vlaku a dále z perónu před nádraží vyžaduje značné síly. Necháváme mu hodinku na vydechnutí a po poradě se nám jeví pozření nějakého jídla jako dobrý nápad. Pepa se probouzí, naštěstí se nesnaží s námi komunikovat orálně, ale pouze posunky. Souhlasí s jídlem, snad ho trochu povzbudí. A opravdu se tak děje! Pepovo vítězné „Jsem zpět!“ nenechá chladným ani číšníka, trochu znepokojeného z toho, že má v lokále Terminátora. Zbytek dne už jen tak vegetíme, prohlížíme si Ústí a aktualizujeme si plány na další dny. Tento den už nic nenajedeme. Potkáváme navíc lidi z restaurace, v komunitním kontejneru na břehu Labe. Jedná se o místostarostu místní části Střekov s asistentkou. Dělají nám průvodce po nábřeží a chlubí se, jak to tam zvelebí. Ano, pláž nevypadá špatně a hned zkoušíme koupání v řece. Zastupitel překvapuje donesením grilu a propagační párty komunálních aktivit může začít. Pak už nic… Spacák rozbalen, matrace alkoholovým dechem nafouknutá a s pocitem, že spánek léčí, uleháme!
