3. 8. 2007
Trasa dne:
Vimperk – Pravětín (1202) – Buk – Kratušín – Prachatice – Husinec (121) – Budkov – Dub – Helfenburk – Bavorov (1112).
- najeto: 65 km
- čas: 4:30 h
- průměrná rychlost: 14,1 km/hod.
- maximální rychlost: 73 km/hod.
Postřehy z cesty:
Autocamping nad Vimperkem: rozhodně zcela zaplněn. Majitel objektu nás ráno potěšil i překvapil tím, že nás hezky zcáloval á 50 Kč/hlava – nabídka sprchování a blažené úlevy v místech, kde i králové chodí sami. Áda neváhal podrobit své tělo hygienickým požadavkům v místním rybníku s vrubozobými ptáky #3#. Stany byly rozbity u mohutného kmene povaleného a otesaného stromu, jehož polohu a umístění jsme všichni s povděkem kvitovali #1# a #2#.
U zadního vchodu kempu hned skvělé napojení na komunikaci vedoucí dolů do Vimperku. Na tomto úseku Áda vytáhl aerodynamické vlastnosti svého stroje i těla, přičemž dosáhl 73 km/hod.
Vimperk: Náměstí #5#, #6# se rozkládá v dosti strmém svahu. Cestou k němu jsme míjeli nejstarší dům ve městě, na jehož zelenkavé fasádě se vyjímal majestátný jelen. Náměstí zdobí dvě kašny, přičemž jedna byla zasvěcena sv. Floriánovi. Našemu pohledu neunikl ani dům, který nám svou architekturou připomínal středomořský styl (na rohu s výklenkem pro sošku). V kavárně na náměstí, v dřevěné zahrádce, jsme naše hladová volátka zaplnily lahodnými pokrmy a nápoji typu palačinek a tmavých/bílých čokolád.
Náš kulturní rozhled jsme se jali zaplnit výjezdem na místní zámek #4# a #8#. V útrobách zámku se nachází museum, které však stěží uspokojí tužby řádného památkofila. Zde jsme alespoň mohli obdivovat manuální um dvou tří brigádníků (patrně studentů VŠ), kteří se zručností sobě vlastní v praxi ověřovali pravděpodobné teorie možných způsobů nakládání laviček na zapojený vozík. Dušana zcela ohromil jeden z návštěvníků – tatínek, který s tikem v obou očích a náležitým otcovským přístupem a čecháčkovským přízvukem cepoval své dítko.
Zámeckou dvoranu pak ve sloupoví zdobily vyřezávané dřevěné sochy #9# zpodobňující skřety #10#. „Na Pravětín“, …zavelel rozhodným hlasem Pepino, opouštějíce Vimperk, netuše, že naše hladové vrchařské choutky budou brzy ukojeny. Úmorné stoupání bylo zakončeno osvěžujícím mácháním rukou v tamější fontánce. Své umění s krocením vodního živlu pak předvedly mrštné ruce Dušínovy. Nemohli jsme si také nevšimnout dobrého vychování místních dívek, které, při osvojování základních odbíjenkářských dovedností s nafukovacím míčem, neváhaly pozdravit sotva dech popadající cyklisty.
Následovala půlhodinka lehkého kufrování s názvem „crossfield“, … tedy poznej krásy strnišť a krtinců českých zemědělských ploch. Vlkáč pak při zdolávání remízku neváhal vytasit něco málo ze svého paragánského výcviku (taxis hovno). Za doprovodu rozběsněných ovádů jsme stoupali výš a výš. Nejhbitějším entomologem na vrcholu kopce se stal Vlk, který si na svých rozložitých zádech tmavého trikotu přivezl 7 zástupců dvoukřídlého hmyzu. To už se ovšem někteří opalovali s několika deka kabanosu.
Vesnici s poetickým názvem Buk, jsme doslova proletěli (učinili jsme pouze jedno zastavení u zastávky hromadné dopravy, to abychom se přesvědčili, že skutečně projíždíme vesnicí, jejíž cedule u cesty si nikdo z nás nevšiml). Před Trpínem jsme narazili na jedinou pejskařku, která byla schopna, či snad ochotna se na nás usmát. Rychle jsme za svými zády nechali střechy vísky Chlístov-Kratušín (hrušky) #11#, vrhajíc se „do řídítek“ v brutálním sjezdu k Blanici. Hlavním aktérem následujících chvil se stal Áda, který se v jednom okamžiku málem čelně střetl s projíždějící Tatrou a v následujícím stoupání prožíval svou 13. komnatu. To už ale na nás čekal zasloužilý sjezd do Prachatic #12#.
Prachatice: naprosto ojedinělé náměstí #18#, jaksi vnitřně uspořádané, ucelené, svou velikostí ani velké, ani malé (prostě tak akorát). Mnoho fasád a průčelí domů zdobeno psaníčky (sgrafity) včetně radnice #13# (dnes obecní úřad). I mezi tolika zástupy turistů vyčnívaly svým hlasovým projevem a vystupováním naši minoritní spoluobčané (asi všude stejné). Vedle takových kulturních skvostů a klenotů architektury udivovaly naše zraky a mysl zcela nepochopitelná, nechutně kynoucí těla mladých Romů.
Mladinká číšnice jiskrného vzezření nás upoutala svým nápisem na tričku Don‘t disturb, ale gulášek…gulášek nám přinesla delikatesní:):) Kromě této bašty jsme zde zkonzumovali nějaké to pivo Platan (cca 4 kusy) #19#, #21#, jelikož stálo pouhopouhých 14 Kč. Jako zákrm nám posloužili lahodně očesnekované topinky:):) Musíme tuto restauraci pochválit:)
V přilehlých uličkách pod náměstím jsme si u místních soukromníků v malinkých krámcích koupili vepřovo-hovězí klobásky (pikantnější chuti) a chutné pečivo (finská zrna, cereální housky a buchtičky). Zatímco jsme se oddávali nakupování, naši bujní oři čekali hezky seřazeni ve vstupním portálu u vchodu kostela svatého Jakuba ze 14. století #22#, jehož obvodové stěny interiéru zdobila ručně vyřezávaná křížová cesta.
Na jedné z rušných křižovatek, poblíž centra města, proběhl pokus o zápis do Guinessovy knihy rekordů o …“co nejrychlejší převléknutí do cyklokalhot.“ Výsledný čas, jehož Pepino dosáhl, činil 4s. Dosud čekáme na potvrzení zápisu rekordu. Nebude-li výkon přeci uznán, zůstane tak alespoň u odvážného pokusu.
Nato jsme projížděli po koruně hráze vodního díla Husinec (povodí Vltavy), jež byla vybudována v 30. letech minulého století z kamenných bloků, které do sebe zapadaly s geometrickou přesností.
Husinec: pátrajíc po rodném domu věhlasné osobnosti českých dějin, Janu Husu #23#, jsme se hned po svém příjezdu do obce obrátili na místní chlapce (spíše na kluky trávící zde prázdniny) s dotazem, kde že se daný objekt nachází. Chlapci si nebyli moc jisti, proto jsme jejich výklad brali s rezervou. Ovšem po druhém Pepiho dotazu byly zcela překvapeni ne-li zaskočeni, když se jich ptal: …“kluci…a nevíte, jestli je pan Hus doma…?“ To už se v jejich obličejích zračila bezmoc, a tak jsme se sami jali hledat místo zrodu středověké celebrity. Naše snaha byla vzápětí korunována úspěchem. Za několika stupni vzhůru ubíhajících kamenných schodů, stála tmavě hnědá vrata. Ta byla ovšem nedostatečně uzamčena, o čemž jsme se záhy přesvědčili. Ve zlomku vteřiny se vzduchem nesla praskavá rána. Zdrojem tohoto lomozu bylo Pepinovo zvědavě „lehké“ lomcování za kliku. Znenadání jsme tak měli neomezený přístup do kulturní památky #26#, #27# a #28#. Všude až podezřelý klid, nikde ani živáčka. Havarijní stav (závadu bezpečnostního systému) bylo zapotřebí ihned odstranit. Vidlice dvou vyčnívajících hrotů protistranné petlice prozrazovala, že něco není na svém místě. Pepino nakonec vše uvedl do původního stavu. Navíc jsme byli vystřídáni početnější skupinkou cykloturistů (kdyby něco, tak za vše mohou oni). Ujíždějíc tryskem z Husince do výše položených luhů a hájů #29#, pronášeli někteří členové naší výpravy zajímavé myšlenky:
Víte, proč byl Jan Hus tak štíhlý? Co jiného mu zbývalo, když musel do těch kopců dennodenně chodit pro chleba.
V háječku (borovém ostrůvku) zřejmě docházelo k análním disputacím. Podle některých však docházelo k análním hospitacím. Ovšem jiní zas pravili, že Mistr byl v genitální oblasti nehorázně vybaven, proto docházelo hned a přímo k análním hospitalizacím.
Navázali jsme na červenou turistickou stezku, po které jsme uháněli směrem k hradu Helfenburg. Vlkáčovi neunikl při pořizování snímků fyzikální jev zvaný volumetrické světlo (volumetric lighting #30#). Sjeli jsme do Budkova u Vlachova Březí, které nás ohromilo reáliemi života veskrze venkovského. Kdo by uvěřil, že by místní knajpu koupil nějaký Holanďan, který skoro vůbec neuměl česky. Ale kde jinde by se měl cizinec naučit základy květnatého českého jazyka než v hospodě. Podle slov místního zahrádkáře…“mu to však dlouho nevydrží“. Je to sice „vychytaný podnikatelský záměr“, ale když pivo v Prachaticích stojí 14Kč, zatímco u něj 20Kč, tak to musí rozhodně vynášet?! Navíc živá hudba (jakési jamsession) za to rozhodně stojí. Za zmínku stojí také míra piva, která se zde čepuje, že by fyzikální jev? #31#:) Po vypití piva se přes Chocholatou Lhotku a nádhernou krajinou blížíme k Helfemburku #32# a #33#.
Helfenburg: už několikrát nás napadlo, jak je to možné, že i v těch nejzapadlejších vískách leží desítky kilometrů nově natažených asfaltových koberců. „…odkud na to asi ty obce berou? …“, „…že by z projektů Phare či snad z Evropské unie? …“. Jako příslušníky národa moravského nás nemohla nenapadnout nevalnější myšlenka, …“že ty peníze snad dávají jen Čechám“. Nebýt uhlí a tepající ocele, tak si Morava snad neškrkne?! Červená turistická značka na nás působila, jako muleta toreadora v očích býka. Vyšlehaní horskými etapami, puzeni geografickými, historickými a faktografickými pohnutkami, jsme nevěnovali příliš pozornosti detailům okolní krajiny, která pozvolna měnila svůj ráz. Vždyť 2,5km, jež nám chybělo k dosažení hradu, se jevilo přijatelný fakt. Jak bláhové se později ukázalo naše smýšlení. Kola našich ořů se začala pozvolna, ale o to častěji, prodírat mezi líně se povalujícími kameny a kamínky, zařezávat do šedého štěrku, utápět ve spadeném rezavém jehličí, divoce se zmítat přes plazící kořeny všudypřítomných borovic.
Srdce bikera či cyklokrosaře by zaplesalo nad tou scenérií. Ale co my, obyčejní kolaři, jejichž kola byla obtěžkána bagáží, jak od sultána Ahmeda III. Každý kilogram rozhodoval o bytí a nebytí. Situace se stala cyklisticky neúnosnou. Pídili jsme po rozhodnutí, zdali ještě jet, nebo už jen držet rovnováhu. Bylo načase slézt z kol a jít po svých, k čemuž nakonec turistická stezka od svého počátku hned vybízela. Vítr vyhrával svou neutuchající etudu v listoví jehlic nahosemenných rostlin. Vtom se lesem rozlehlo křiklavé „…kurva…“, „…do píče…“, „…já se na to vyseru…“, „…který čurák to vymyslel…“. Připadali jsme si jako členové proslulé vysokohorské expedice J. Hunta při dobývání vrcholu Mt. Everestu. Kyslíkový dluh nám rval plíce, poplicnice s pohrudnicí tančily divoký kankán, ve spáncích nám tepalo tisíce kovadlin, hrdla vyschla, dral se z nich jen sípavý vzdech, pot se nezadržitelně řinul z každičkého póru našich sportem kultivovaných těl. Teprve na ochozu kolem celého hradního komplexu jsme si uvědomili šílenost celého podniku. Kdo z vás by se drápal s plně naloženým kolem vzhůru na hrad po turistické značce, když mohou stejného cíle dosáhnout v komfortnějším stylu po klikatící se asfaltce…?! I po tak vyčerpávajícím výstupu jsme neváhali dobýt hrad netradičním beranidlem #36#, #37# a #38#. Bavorov: Áda dobře zhodnotil kofolu, koupenou v místní večerce #40# a #41#. Skvělá večeře u lihového vařiče (Áda konečně spapal lečo, Pepino si pochutnal na mixu hrachové a čínské polévky. Ovšem dešťové kapky překazily naší noční idylu, páč nás zahnaly do stanů.