2. 8. 2007
Trasa dne:
Horažďovice (1066) – Žichovice (312) – Rábí (2084) – Sušice (313) – Rejštejn (331) – Srní – Kvilda (33) – Vimperk (kemp – nocleh)
- najeto: 107 km
- čas: 6:47 h
- průměrná rychlost: 15,8 km/hod.
- maximální rychlost: 71 km/hod.
Postřehy z cesty:
Probouzíme se opět do sluníčkem zalitého rána #1#. Kapky rosy vytvářejí obraz louky posetou stříbrnými perlami a voda Otavy v zádech volně plyne tak jako před dávnými časy #2#. Taková idylka. Asi 100 metrů od nás vidíme nějakou maminku a mladého maniaka, jak trénuje na horském kole rovinky. Opouštíme naše provizorní tábořiště a po cyklostezce vyrážíme směrem k Horažďovicím. Asi po kilometru mineme Katovickou horu (Národní přírodní rezervace). Cesta se dále klikatí údolím společně s řekou a my narážíme na Žižkův most #3#, pod kterým již žádná řeka neteče. U tohoto mostu je cedulka #4#, která však skoro vyvrací jeho samotný název:) Přesto z něj cítíme historii a představujeme si, jak tudy procházel Jan Žižka.
Dolní Poříčí nás přivítalo splavem a voděnkou, která byla pro naši očistu přímo ideální #6#. Okolo polorozpadlého zámku ve Střelských Hošticích jen projíždíme a po drobné pěšině dostáváme se na poutní stezku. sv. Anny #8#. Tato stezka jest přeťata jedním velice významným místem, a to symbolickým kamenem #9#, jenž prozrazuje kolemjdoucím, že v místě tomto při obléhání Horažďovic nečekaně zahynul 4. července léta páně 1307 český král Rudolf Habsburský zvaný Kaše na úplavici. Po pietní vzpomínce vydáváme se k altánku či kapli sv. Anny #10# a #11#, kde nacházeli se v 18. století lázně. Tato budova jest nádherně vyspravena a přímo před ní se ještě nachází pozůstatek dřívější slávy, pramen sv. Anny. Tuto studenou a lahodnou voděnku si čepujeme do PET lahví na horší časy #0#.
Horažďovice: Na náměstí přijíždíme poněkud krkolomně, jelikož jsme si nevšimli směrované odbočky. Z tohoto důvodu vynášíme kola obtěžkána celým proviantem po schodech, takže naše ranní koupání vychází trochu vniveč. Celé městečko, nebo spíše jeho historická část tvoří kruhovitý půdorys s hlavními bránami #13# vyúsťujícími na náměstí s dominantou kostela svatého Petra a Pavla z první poloviny 14. století #12#. Zde se ihned vrháme na velice dobře zásobené potraviny a prožíváme snídaňovou siestu. K našemu potěšení se zde nacházejí i 2 krásné maminky, kterým nejsme lhostejní o čemž svědčí nenápadné pohledy obou zúčastněných stran. Pepino se z radosti oddává vožení dítka jedné z maminek, však pouze do té doby, než dítko zjistí, že maminka zmizela z jejího zorného pole:) Po snídani navštěvujeme (musíme pochválit) místní veřejná WC a nakupujeme v papírnictví důležité součásti našeho husitského šatu a vybavení. Zmocňuje se nás pocit dobyvatelů. Z náměstí sjíždíme zpět, tentokrát již správně na cyklostezku a po dlouhém táhlém kopci míjíme zříceninu hradu Prácheň, který necháváme za sebou z důvodu vyšších dobyvatelských a plených cílů:) Co je Prácheň oproti Rabí? 🙂 Vyjíždíme na horizont a před námi se otevírá úžasný pohled do doliny, kde skrývá se v pozadí Rabí, a ještě za ním pak vrcholky Šumavských hvozdů.
Rabí: Po cyklostezce okolo Otavy a jejich rýžovišť tzv. sejpů #14# (jsou to místa, kde se suší písek při rýžování zlata) se idylickou krajinou blížíme k Rabí #15#. Z dálky vypadá hrad mohutně a pohádkově #16#. Koukáme na něj z vyhlídky a jeho bělavé stěny se tyčí přímo před námi. Stoupá naše dobyvatelská horečka. Zpočátku to vypadá, že se hrad nachází celkem nízko, ale zdání klame. Po příjezdu k jeho úpatí zjišťujeme, že dobýt toto monumentální dílo nebude tak lehké. Slézáme z našich ořů a největší stoupání na náměstí stejnojmenné obce absolvujeme pěšky. Uprostřed stavíme kola ke kašně a začíná velkolepá podívaná pro diváky. Ze čtvrtek papíru si vyrábíme koňské hlavy (naši Šemíci), které upevňujeme za řídítka. Každý z nás si pak přidělává převlek jedné z historických postav (červený čepec z krepového papíru, kreslíme si jizvy, jakožto symbol mnoha vyhraných bitev a na záda kreslíme kalich, znak husitů). Z původních postav tak vzniká pětice svérázných kališnických dobyvatelů. Jan Kliška z Hrabůvky (Áďa), Jan Paroháč z Dubí (Pepe), Ing. Zbrojnoš s vlkem (Vlčák) #20#, Dušín Buchtík z Máku (Dušík) a Pan Panic z Bezblanic (Bob) #21#. V našem táboře panuje vzrušená atmosféra. Po dokončení všech příprav se srocujeme v houf, který pod vedením Ádi, dobíti Rabí chce. Začínáme stoupat po kostkové dlažbě vzhůru a odvahu si tak jako kdysi naši bratři dodáváme písní „Ktoz jsu bozi boyownici“. Po ukončení tohoto chorálu se střemhlav vrháme vzhůru k první hradní bráně, kde chceme překvapit tímto činem stráž v podobě paní pokladní:) S pokřiky jako „Doblijeme Rabí“, „Hrrrr na něééé, nešetřeme jeééé“, „Husita se neptá, husita si bere“, „Pryč s papeženci“ nebo s novým husitským pokřikem „Vymrkáme obyvatelky“ způsobujeme na prvním nádvoří celkem veliký zmatek a stáváme se tímto mazaným a načasovaným útokem prvními husity #17# a #18#, kteří historicky dobili Rabí. Paniku, kterou jsme vyvolali tímto hrdinským činem, střídá úsměv okolního lidu. Zasluhujeme si slova chvály a obdivu, a tak spousta lidu prostého fotí nás jako nejslavnější novodobé hrdiny. Veliké neštěstí naše pozdvižení způsobilo především v řadách průvodkyně na ochozu, která tak měla velice znesnadněný výklad (lidé nás fotili a ji neposlouchal chudáčka nikdo:(:( Na tomto místě se ji tak velice omlouváme. Tři oře jsme ustájili blízko brány, dva velmi žíznivé pak u napajedla. Vrháme se na místního koně, kterého chceme zcizit, ale nechce jít s námi. Když už nejsme schopni ukořistit koně, chceme alespoň vyplenit stánek s medovinou:) Vrháme se k obsluze a po debatě dostáváme několik vzorků:) Mňam, opravdu dobré pitíčko, ti králové si žili. Najednou uslyšíme vyvolávání lukostřelce, který i názornou ukázkou s kolegyní demonstruje své lukostřelecké umění. Toto nás velmi zaujme, a tak navštěvujeme tuto zajímavou atrakci zprvu jako plenitelé, ale později jako zvídaví posluchači. Z počátku se snažíme pošpinit čest slečny lukostřelkyně nabídkou, později nátlakem, aby byla svolná našim rozkoším, ale dovídáme se, že je velmi cudná. Aby však měl náš historický vpád nějakou úroveň, nechala se tedy vyplenit alespoň jak se říká jen, tak na oko #22#:):) Po tomto extempore jsme začali zkoušet jednotlivé zbraně, a tak nám rukama postupně prošel, luk, prak i balista #24#. Po střelbách tzv. neostrými jsme se zeptali mistra lučištníka #25# zdali by nám něco neřekl k šípům, které měl vystavené #23#. Ochotně souhlasil, a ačkoliv byla jeho přednáška asi hodinová, věřte, že poslouchali jsme ho s velkým zaujetím. Dověděli jsme se spoustu zajímavého např. nejlepší luk je z tisového dřeva, že lze bez potíží vystřelit dva šípy najednou, tři už špatně, že střelba proti ozbrojenci s mečem je nejúčinnější asi na 60m, kdy nestačí doběhnout k vám a tít vás např. do ramene:) atd. při rychlostřelbě trvá přesnější namíření s vyndáním šípu z toulce cca 8s. Bylo úžasné jej poslouchat, ale měli jsme ještě v plánu Šumavu a tak sjíždíme k pokladně, kde nás i přes naše úžasné kostýmy zkasíruje paní pokladní částkou 30 Kč na osobu. Naše žaludky už kručí celkem hlasitě, a tak navštěvujeme Rábskou hospodu. Toto doporučení můžeme poslat dále, protože gulášek, ale i svíčková, výpečky, prostě vše, co bříško gurmána obdivuje jest zde výjimečně delikatesní. Objednáváme si 5krát gulášek a nějaké ty rundy piv a rumů #26# a #28#. Sedí se zde naprosto úžasně a pan číšník, to je kapitola sama za sebe. Tak si člověk představuje prvorepublikového číšníka z jedové chýše. Pan číšník byl navýsost úslužný a moc byl rád, jak nám chutnalo.
Sušice: Po těchto hodovních radovánkách jsme sjeli k místnímu splavu a za pohledu přítomných proplouvajících vodáků naše sličná těla v Adamově rouše zakusila slastný pocit čistoty #29#, #30# a #31#. Někteří z nás voňaví a čistí zůstali jen chvilku, z důvodu stíhacího závodu, kdy postarší pány cyklisty jsme pokořiti chtěli. Byla to vyčerpávající stíhací jízda, která pak způsobila skoro naprosté vyčerpání Ádi a Dušíka. Okolo 5 dojíždíme k Lídlu v Sušici, kde nakupujeme potravinové zásoby a jako mňamku v podobě ice-tee. Bobíka jako již tradičně zachraňují buchtičky mě již neznámé náplně #32#. Užíváme si tohoto odpočinku a debata se stáčí k tématu veskrze erotickému. Skoro úplně vyčerpáni probíráme téma velká ňadra s podtématem penis mezi velkými ňadry. Zjišťujeme, že jen jeden účastník tuto praktiku v životě nezažil:):):) Pepino…prostě béčko:):) Náměstíčko procházíme s koly vedle sebe a vychutnáváme si tu nádheru #34# a #35#. Z důvodu časové tísně však v Sušici přebýváme jen malinkou chvilku. Na náměstí mlsně sledujeme blonďatou slečnu, která si zasluhovala minimálně quattro, ale má štěstí, pospíchali jsme. Šumava: Cyklostezka ze Sušice vede po cestě a jelikož jezdí hodně aut není to dvakrát příjemné. Následuje Annín #36#, kde z této cesty odbočujeme a přes Rejštejn konečně protínáme pomyslnou hranici NP Šumava #37#. Od této chvíle neustále stoupáme. Každý záběr nás přenáší přes pár výškových decimetrů a kousek před Srním otevírá se nám konečně pohled na úžasný horizont šumavských kopců #39#, #40# a #38#. Stoupáme stále vzhůru a Áďa v tuto chvíli prožívá svou třináctou komnatu. Jeho výraz ve tváři prozrazuje chuť šlapat do pedálu jako o život, ale vazy v koleni jsou proti. Jeho tempo je proto stabilní, ale zasluhuje obdiv. Áďa je prostě držák. Konečně dojíždíme do Srní, kde začínáme zvažovat možnosti našeho přespání. Černé mraky z rakouské strany se k nám pomalu blíží a co nevidět to vypadá na déšť. Ale proč bychom spěchali? Vždyť s plným žaludkem se lépe žije, a tak papáme večeři. Na parkovišti objevuje Dušík motorku BMW #41# a #42#, která mu naprosto učarovala, má totiž dokonce držák na kulomet, snad ještě z druhé světové války:) Je to nádherný kus veterána. Ze Srní vyjíždíme již v pozdnější dobu, ale i přes tento handicap zříme Schwarzův plavební kanál a část 1. zóny NP Šumava – Tříjezerní slať #43#, #44# a #45#. Ze slati pak cyklostezkou sjíždíme v prudkém sjezdu ke Klánskému potoku a okolo něj dojíždíme do Modravy #46#. Zde nás již dohání první mraky spouštějící mrholení. Schováváme se v místní dřevěnce, kde nás zahřívá mládí, svařené víno, grog a špagety. Situace se spaním se stává stále více nejistá:):) Co naplat, je to NP, a tak si neodvažujeme postavit stany na jeho území, a proto vyjíždíme vstříc neproniknutelné temnotě. Zjišťujeme, že se naše osvětlení opět zredukovalo:):) Dalším záchytným bodem by mohla být Kvilda, která nás vítá nádherně osvětlená. Mrholení již přechází v mírný déšť, a tak se snažíme po rozdělení najít nějaké to suché místečko k přespáni. Není zde však nic krom autobusové zastávky, a tak se rozhodujeme dojet do Vimperku, kde víme o kempu. Naše očka hledají každou chvíli nějakou ceduli, abychom nezabloudili a nenajeli si. Cesta ubíhá, jelikož neustále vtipkujeme a povídáme. Konečně. Aniž bychom něco viděli pociťujeme, jak se nám zrychlují kola a vnímáme, že sjíždíme dolů do údolí. Je 23:45 nacházíme kemp. Utahaní zalézáme do pelechu.